10.kapitola- Rozbouření vod
Jednoho večera koncem června seděla paní Williamsonová u okna v kuchyni. Pletení jí leželo na klíně bez povšimnutí a Timothyho, přestože se jí drze lepil na nohu a hlasitě vrněl, nevnímala. Položila si tvář na ruku a ustaranýma očima se dívala z okna na vzdálený přístav.
“Asi musím promluvit,” pomyslela si teskně. “Nerada to dělám. Vždycky jsem se nerada vměšovala do cizích záležitostí. Moje matka vždycky říkávala, že v devadesáti devíti případech ze sta je poslední stav vměšovatele a těch, do kterých se vměšuje, horší než ten první. Ale asi je to moje povinnost. Byla jsem Margaretinou přítelkyní a je mou povinností chránit její dítě, jak jen to půjde. Jestli se tam učitel vrátí, aby se s ní setkal, musím mu říct, co si o tom myslím.”
Nad hlavou ve svém pokoji se Erik procházel a pískal si. Vzápětí sešel dolů a myslel na sad a na dívku, která tam na něj bude čekat.
Když přecházel malý vchod, uslyšel hlas paní Williamsonové, jak na něj volá.
„Pane Marshalle, mohl byste sem prosím na chvíli přijít?“
Vešel do kuchyně. Paní Williamsonová se na něj zkoumavě podívala. Na vybledlé tváři se jí objevil ruměnec a hlas se jí chvěl.
„Pane Marshalle, chci se vás na něco zeptat. Možná si budete myslet, že mi do toho nic není. Ale není to proto, že bych se chtěla vměšovat. Dlouho jsem o tom přemýšlela a zdá se mi, že bych měla promluvit. Doufám, že se nebudete zlobit, ale i kdyby ano, musím říct, co musím. Vracíte se do starého Connorsova sadu, abyste se setkal s Kilmeny Gordonovou?“
Erikovi na okamžik zahořel ve tváři zlostný ruměnec. Byl to spíš příkrý tón paní Williamsonové než její slova, která ho vyděsila a rozčílila.
-„Ano, jdu, paní Williamsonová,“ řekl chladně. „Proč se ptáte?“
„Pak vám, pane učiteli, musím říct, že si myslím, že nejednáte správně. Celou dobu jsem měla podezření, že tam každý večer chodíte, ale nikomu jsem o tom neřekla ani slovo. Dokonce ani můj manžel o tom neví. Vědí Kilmenyin strýc a teta, že se tam s ní scházíte?“
-„Proč se ptáte?“ řekl Erik poněkud zmateně, „nevím, jestli to vědí, nebo ne. Ale paní Williamsonová, jistě mě nepodezíráte, že bych chtěl Kilmeny Gordonové ublížit nebo ji jinak poškodit?“
„Ne, nepodezřívám, pane. Možná si to myslím o některých lidech, ale nikdy ne o vás. Ani na chvíli si nemyslím, že byste jí nebo kterékoli jiné ženě úmyslně ublížil. Ale možná jí kvůli tomu všemu způsobíte velkou bolest. Chci, abyste se zastavil a přemýšlel o tom. Kilmeny nemůže vědět nic o světě ani o mužích a mohla by si o vás začít něco namlouvat. To by jí mohlo zlomit srdce, protože takovou hloupou holku, jako je ona, byste si nikdy nemohl vzít. Proto si myslím, že byste se s ní neměl tak často setkávat. Není to správné, pane. Prosím, už do toho sadu nechoďte.“
Erik se beze slova otočil a odešel nahoru do svého pokoje. Paní Williamsonová s povzdechem vzala do ruky pletení.
„Tak a je to venku, Timothy, a já jsem ti opravdu vděčná, za tvou podporu,“ řekla s úsměvem. „Myslím, že už není třeba nic víc říkat. Pan Marshall je dobrý mladý muž, jen trochu lehkomyslný. Teď, když se mu otevřely oči, jsem si jistá, že bude dělat to, co je správné. Nechci, aby Margaretino dítě bylo nešťastné.“
Její manžel přišel ke dveřím do kuchyně a posadil se na schody, aby si vychutnal večerní cigaretu, a mezi šluky se svou ženou hovořil o kostele a o nápadníkovi Mary Alice Martinové, o ceně, kterou Jake Crosby dává za vejce, o množství sena, které dává louka na kopci, o potížích, které má s teletem staré Molly, a o přednostech kohoutů Plymouth Rock a Brahma. Paní Williamsonová vše odkývala, přestože slyšela každé desáté slovo.
„Co dělá náš pán, matko?“ zeptal se náhle starý Robert. „Slyším ho, jak ve svém pokoji přešlapuje sem a tam, jako by byl v kleci. Určitě jsi ho tam omylem nezamkla?“
„Možná ho trápí, jak se Seth Tracy chová ve škole,“ řekla paní Williamsonová, která si nepřála, aby se její manžel dozvěděl pravdu o Erikovi a Kilmeny Gordonové.
„Šmarjá, s tím si nemusí dělat starosti ani za mák. Seth se uklidní, jakmile zjistí, že nemůže řídit svého učitele. Je to vzácně dobrý učitel – lepší než byl pan West, a to už je co říct. Správci doufají, že zůstane i na další období. Chystají se ho o to požádat na zítřejší školní schůzi a nabídnout mu zvýšení platu.“
Nahoře, ve svém malém pokoji pod okapem, byl Erik Marshall v zajetí nejintenzivnějších a nejzdrcujících emocí, jaké kdy zažil.
Chodil sem a tam, tam a zpět se sevřenými rty a zaťatýma rukama. Když se vyčerpal, vrhl se na židli u okna a zápasil se záplavou pocitů.
Slova paní Williamsonové strhla klamný závoj, jímž měl svázané oči. Stál tváří v tvář poznání, že Kilmeny Gordonovou miluje láskou, která přichází jen jednou a je na věky. Divil se, jak k tomu mohl být tak dlouho slepý. Věděl, že ji musel milovat už od jejich prvního setkání onoho květnového večera ve starém sadu.
A věděl, že si musí vybrat mezi dvěma možnostmi – buď už nikdy nesmí do sadu jít, nebo tam musí jít jako věrný milenec, a začít se Kilmeny dvořit.
Světská rozvaha, dědictví po dlouhém rodu spořivých a chladnokrevných předků, byla v Erikovi silná a nepodléhal snadno a rychle diktátu své vášně. Celou noc bojoval s novými emocemi, které hrozily, že smetou “zdravý rozum”, který mu David Baker přikázal, aby si vzal s sebou, až půjde na vandr.
Nebyl by sňatek s Kilmeny Gordonovou z jakéhokoli hlediska nerozumný?
Pak v něm povstalo něco silnějšího, většího a životně důležitějšího než moudrost nebo nerozum a ovládlo ho. Kilmeny byla moc krásná, ale hloupá určitě ne, jak si kdysi bezděčně pomyslel, “ta jediná dívka” pro něj. Nic je nesmí rozdělit. Pouhá představa, že už ji nikdy neuvidí, byla tak nesnesitelná, že se sám sobě vysmál, že to považoval za možnou alternativu.
„Jestli se mi podaří získat Kilmenyinu lásku, požádám ji o ruku,“ řekl nahlas rozhodně a vyhlédl z okna na temný jihozápadní kopec, za nímž se rozkládal jejich sad.
Sametová obloha nad ním byla ještě hvězdnatá, ale voda v přístavu začínala stříbřitět v odrazu svítání, které se rozednívalo na východě.
“Její neštěstí mi bude jen dražší. Nemohu vůbec pochopit, že jsem ji ještě před měsícem neznal. Připadá mi, že byla součástí mého života odjakživa. Zajímalo by mě, jestli byla zarmoucená, že jsem včera večer nešel do sadu – jestli na mě čekala. Jestli ano, sama to ještě neví. Bude mým sladkým úkolem naučit ji, co znamená láska, a žádný člověk nikdy neměl láskyplnější a čistší žákyni.”
Na výroční školní schůzi, která se konala následujícího dne odpoledne, požádali správci Erika, aby se ujal vedení Lindsayovy školy v příštím roce. Bez váhání souhlasil.
Toho večera zašel za paní Williamsonovou, když v kuchyni myla nádobí na čaj.
-„Paní Williamsonová, dnes večer se vracím do starého Connorsova sadu, abych se znovu setkal s Kilmeny.“
Vyčítavě se na něj podívala.
„Nuže, pane, nemám vám už co říct. Předpokládám, že by nebylo k ničemu, kdybych svá slova opakovala. Ale víte, co si o tom myslím.“
-„Mám v úmyslu se oženit s Kilmeny Gordonovou, pokud se mi ji podaří získat.“
Ve tváři dobré ženy se objevil výraz údivu. Chvíli si zkoumavě prohlížela jeho pevná ústa a vyrovnané šedé oči. Pak znepokojeným hlasem řekla: „Myslíte, že je to moudré, pane? Předpokládám, že Kilmeny je hezká; ten prodavač vajec mi říkal, že je, a bezpochyby je to hodná, milá dívka. Ale nebyla by pro vás vhodnou ženou – dívka, která neumí mluvit.“
-„Na tom mi nezáleží.“
„Ale co na to řekne vaše rodina?“
-„Mám jen otce. Až uvidí Kilmeny, pochopí to. Je pro mě celým světem, paní Williamsonová.“
„Pokud si to myslíte a cítíte – už není co říct,“ zněla tichá odpověď, „jen bych se na vašem místě přece jen trochu bála. Ale mladí lidé na takové věci nikdy nemyslí.“
-„Já se bojím jen toho, že o mě nebude stát,“ řekl Erik nespokojeně.
Paní Williamsonová si bystře prohlédla pohledného mladíka se širokými rameny.
„Myslím, že není mnoho žen, které by vám řekly ‚ne‘, pane. Přeji vám, aby se vám dvoření dařilo, i když se nemohu zbavit dojmu, že děláte velkou chybu. Doufám, že s Thomasem a Janet nebudete mít žádné potíže. Jsou tak odlišní od ostatních lidí. Ale dejte na mou radu, pane učiteli, a jděte se s nimi hned poradit. Ne abyste se s Kilmeny setkával bez jejich vědomí.“
-„Určitě se budu vaší radou řídit,“ řekl Erik vážně. „Měl jsem za nimi jít už dřív. Byla to z mé strany jen lehkomyslnost. Je možné, že už to vědí. Kilmeny jim to možná řekla – napsala.“
Paní Williamsonová rozhodně zavrtěla hlavou.
„Ne, ne, pane, neřekla. Kdyby to věděli, nikdy by jí nedovolili, aby se tam s vámi setkávala. Znám je příliš dobře, než abych na to mohla na chvíli pomyslet. Jděte přímo za nimi a řekněte jim přesně to, co jste řekl mně. To je ten nejlepší plán, pane. A postarejte se o Neila. Lidé říkají, že si na Kilmeny myslí.
Nepochybuji o tom, že vám bude dělat potíže, pokud bude moci. Cizincům se nedá věřit – a on je stejný cizinec jako jeho rodiče před ním, i když byl vychován na ovesné kaši a katechismu, jak se říká. Nějak to cítím – vždycky to cítím, když se na něj dívám, jak zpívá ve sboru.“
-„Ale já se Neila nebojím,“ řekl Erik nedbale. „Nemůže nemilovat Kilmeny – nikdo ji nemůže nemilovat.“
„Myslím, že si to o své dívce myslí každý mladý muž – pokud je to ten správný typ mladého muže,“ řekla paní Williamsonová a trochu si povzdechla.
Znepokojeně sledovala, jak Erik mizí z dohledu.
“Doufám, že to dopadne dobře,” pomyslela si. “Doufám, že neudělá nějakou chybu, ale bojím se. Kilmeny musí být moc hezká, když ho tak okouzlila. No, myslím, že nemá smysl, abych si kvůli tomu dělala starosti. Ale přála bych si, aby se nikdy nevrátil do toho starého sadu a neviděl ji.”
překlad a úprava: Nikola Valerová
Přidejte odpověď